Jiří Cukr je kronikářem městysu Ledenice na Českobudějovicku. „Snažím se zachycovat i na první pohled nezajímavé každodenní věci,“ říká o své práci.

Znám vás jako ledenického patriota. Pamatujete si čím a kdy vám rodný městys poprvé učaroval?
To začalo asi tím, že jsem někdy ve věku kolem deseti let začal poznávat, že zdaleka ne všechno z bohaté ledenické historie je známé a že řada věcí teprve čeká na objevení a bližší prozkoumání.

Z jakých pramenů jste začal čerpat informace o historii Ledenic? Měl na to vliv třeba někdo z blízkých?
Prvním zdrojem se staly knihy, kde se o Ledenicích psalo. Jednalo se však o všeobecné informace, které se neustále opakovaly. Pro nové a podrobnější zprávy bylo třeba vykročit do archivu. Z blízkých nikdo k historii neinklinoval, nejvíce mě v tomto směru určitě ovlivnili učitelé vlastivědy, dějepisu a zeměpisu na základní škole.

Jaké existují nejstarší údaje o vzniku Ledenic?
Tak jako u mnoha jiných podobných sídel přesné okolnosti a údaje o vzniku neznáme. Nejstarší nepřímá zmínka o Ledenicích je v listině ze 13. července 1278, ve které vystupují bratři Jakub a Oldřich Ledeničtí. To nebyli majitelé, pouze své přízvisko odvodili od místa, z něhož pocházeli a které tudíž už muselo existovat. Majiteli sídla byli páni z Krumlova, jedna z odnoží Vítkovců.

Vztahují se k vašemu městysi nějaké zajímavé pověsti?
Nejznámější je asi ta o zničení zdejšího hradu, který tady stával snad již na konci 13. století. Za husitských válek si hrad měl podpálit sám majitel Oldřich z Rožmberka a uprchnout podzemními chodbami do Třeboně. Vyčkávající husité, když viděli, že hrad nedobijí, trpěli a pykali za otálení s útokem. Místu, kde měli ležení, se začalo říkat „Pykov.\“

Ledenice se mohou pochlubit i známými rodáky a hosty. Řekněte něco o nich…
Když to vezmu telegraficky, tak rodáky jsou Ferdinand Sládek, sběratel lidových písní, divadelník Josef Stejskal, popravený za heydrichiády, hokejový reprezentant Vlastimil Hajšman, lékař Antonín Rubín, průkopník radiologie a dorostového lékařství, a hudebník Jaroslav Kohout, který již 55 let vede třeboňský orchestr a je díky tomu zapsán v české knize rekordů. Z hostů a návštěvníků zmíním Mstislava Rostropoviče, výraznou hudební postavu 20. století, který k Ledenicím měl velmi vřelý vztah a pobýval u nás celkem čtyřikrát. Dětství zde prožili nebo sem k příbuzným jezdili herečka Alena Vránová, malíř Adolf Born nebo biolog Jiří Velemínský. Zajímavé postavy spravovaly zdejší farnost, především je to literárně činný Karel Müller a František Jan Kroiher, který byl také senátor, čelný funkcionář peněžních ústavů a církevní reformátor. A dalo by se ještě pokračovat dále, třeba tím, jak si u nás budoucí císař Franz Josef ještě jako mladík zkoušel mlátit cepem obilí.

Ledenice také prosluly truhlářským řemeslem. Kde se ta slavná tradice vzala?
Když to hodně zjednoduším, tak za tradici a věhlas truhlářství a nábytkářství vděčíme píli zdejších mistrů a ceněným výrobkům z kvalitního dřeva. Truhlářství se tady výrazněji prosazovalo od poloviny 19. století. Za první republiky zde bylo v provozu přes 100 truhlářských živností, dnes jich je okolo dvaceti. Mezi majiteli ledenického nábytku bychom našli další zajímavé osobnosti.

Jste ledenickým kronikářem. Co vás napadlo, když jste poprvé prohlížel, předpokládám s úctou, vaši nejstarší kroniku?
Určitě jsem obdivoval krásný rukopis a výzdobu knihy. Podivil jsem se nad tím, že se o kronice mezi lidmi příliš neví a že nejsou známa jména kronikářů. Tak tomu ale asi je ve většině obcí. Od té doby jsem prolistoval desítky dalších kronik a vedle vlastní kronikářské práce mapuji jejich historický vývoj a snažím se o jejich popularizaci.

Řekněte čtenářům teď něco o sobě. Jak mlád jste začal psát kroniku, jak sbíráte podklady a jak náročná je práce kronikáře?
Když v únoru 2004 zemřel dosavadní kronikář pan Jan Čížkovský, přišla z radnice nabídka kroniku převzít a v podstatě bez rozmyšlení jsem ji přijal. Bylo mi čerstvě osmnáct let, takže letos je to přesně deset let. Práce vyžaduje sledování a dokumentaci veškerého dění v městysi. Snažím se zachycovat i na první pohled nezajímavé každodenní věci, o kterých se v žádných oficiálních písemnostech nepíše, ale prodělávají také vývoj. Například kam se nejčastěji chodí na procházky nebo jaké pivo se čepuje v hospodách. Práce obnáší i přípravu dokumentačních příloh a spolupráci s radnicí při pořádání různých akcí a zodpovídání dotazů.