Pevnou ruku, jasnou mysl a oči otevřené musí mít ten, kdo zapisuje do knihy pro obec nejvýznamnější, totiž do kroniky. V městě Přimdě je takovým mužem Josef Rídl, který se do obce pod hradem přistěhoval se svojí chotí v roce 1972 z České Břízy. Sedmašedesátiletý kronikář dělal dlouhá léta zedníka u nás i v Německu. Deník ho navštívil v domku na svahu, odkud má přehled nad téměř celým městem. Kronika zobrazuje kronikáře, řekl a na stůl položil dvě menší a jednu obrovskou knihu vázanou v kůži s rovným tisícem stran. Většina z nich je zatím nepopsána a na těch ostatních je zaznamenána novodobá historie Přimdy a okolních osad. Kronikář Rídl pravidelně usedá nad touto obří knihou, do ruky bere namáčecí pero s násadkou ozdobenou brkem.
Kdy jste poprvé začal zaznamenávat události do kroniky?
Jako malí kluci, když jsme už začali umět číst, jsme si půjčovali mezi sebou Rychlé šípy a Hochy od Bobří řeky. Každá ta parta měla kroniku a my to tehdy od nich okoukali. Když jsme pak měli svojí vlastní partu ve vsi, tak jsme ji začali psát také. Tím to začalo a vlastně od klukovských let myslím na to, jak psát kroniku. Celé situaci napomohl řídící pan učitel první až páté třídy, zároveň knihovník a ochotník Václav Čech. Učil nás číst i psát a vnímat příběhy.
… a následovalo seznámení s kronikou města.
Dělal jsem v osmdesátých letech minulého století v Přimdě asi deset let tajemníka. To jsem se dostal s kronikou do styku při kontrole zápisu kronikáře. Psát jsem začal až v důchodovém věku a první můj zápis je z roku dva tisíce osm.
Píšete rovnou do knihy? A čím?
Každý zápis píši nanečisto, pak s tím jdu do rady. Starosta si to přečte, nikdo mi do toho nepovídá, jak a co mám psát. Každý kronikář má svůj styl. Zápis schválí a já ho pak přepíši do kroniky. Minulý rok jsem takto zápisy přepisoval po večerech a odpoledních pět měsíců. Kronikář si nesmí zkazit rukopis. Jako děti jsme psaly násadkou a namáčeli pero do kalamáře. Propiskami jsme si rukopisy zkazili, protože ta klouže po papíře. Pro psaní kroniky jsem si pořídil násadku a namáčecí kaligrafické pero. Vzpomněl jsem si na školní léta a na násadky a pera a snažím se psát, jako tenkrát. Píši dokumentovým inkoustem, určeným pro kroniky. Když se stane nějaké neštěstí a kronika se dostane do vody, tak se sice stránka rozmaže, ale pořád je psaní čitelné.
Co do kroniky patří a jak se vám o tom píše?
Kronikář musí psát hlavně, aby to bylo zajímavé a čtivé a nebyla v kronice jen strohá fakta. Samozřejmě se musí psát podle daných pravidel. Například, co se projednávalo v radě nebo na veřejných zasedáních zastupitelstva. Ale velice opatrně, protože rada není veřejná. Velice dobře se píše o kultuře obce, pokad nějaká je. Tady naštěstí ano. Dále se dobře píše o sportu, ale ten v poslední době skomírá. Děti nechtějí moc sportovat, nějak se jim nechce na hřiště. Zdejší škola dělá mnoho akcí a mám vynikající spolupráci s ředitelkou. Psát je nutné také o všech obcích a osadách připojených k Přimdě. To je někdy těžké, když se tam nic neděje.
Tvoříte i jinou knihu. Naznačte, co se tam čtenář dozví.
Chodím za lidmi, kteří sem přišli jako dosídlenci po válce. Dnes je jim přes osmdesát let. Sepisuji jejich paměti o tom, jak to zde vypadalo po pětačtyřicátém roce. Někteří strašně rádi o té době vyprávějí. Vzpomínají na tu nepředstavitelnou dřinu i na to, jak museli dočasně bydlet v domě s ještě neodsunutými Němci. Jídlo si připravovali na jednom sporáku, a společně chodili na pole, aby měli obživu. Popisují, jak tady po válce jezdily bandy ´zlatokopů´ s auty a žebřiňáky a všechny baráky po Němcích vybíraly. Během několika měsíců byly domy prázdné a bez lidí. Osudy těchto lidí zaznamenávám do zvláštní knihy, kterou jsem nazval Kronička.
Jaké cennosti máte v kronice?
Asi nejvzácnější je podpis z poslední doby od premiéra Petra Nečase. Při slavnostním otevírání plynovodu Gazela nám do kroniky zapsal: „Vše dobré obyvatelům vaší obce.\” Dalšími jsou zápisy a podpisy biskupa Radkovského a vikáře Borna, kterých si cením.
Příběh mrtvého kronikáře
Říká se, že jak šel čas, jeden kronikář popsal stovky a stovky listů několika kronik. Jeho písmo se vyvíjelo a měnilo tak, jako u řady jiných kronikářů. Postupem let nabíralo na kráse a jeho ruka vedla pero jistěji. I ve stáří si s každým jednotlivým písmenkem doslova vyhrál a s už mírně se chvějící rukou vykresloval slova a věty pro budoucí generace. Jednoho dne našli kronikáře s perem zabodnutým ve stránce tlusté knihy a pod hrotem se vpíjela kaňka. Seděl v křesle a jeho srdce právě dotlouklo. I tak umírají kronikáři.
Napsat komentář
Komentovat příspěvky mohou pouze zaregistrovaní uživatelé.