Teze a poznámky k panelové diskusi na výstavišti v Lysé nad Labem

14. února 2009 u příležitosti setkání starostů a kronikářů,
svolané Janem Řehounkem, manažerem výstavy Regiony ČR. Autorem příspěvku je někdejší kronikář obce Obříství, autor literatury faktu Miroslav Sígl.

1. O práci kronikáře a zčásti o její charakterizaci již přednesli své přednášky kolegové Tomáš Hromádka a Jaromír Košťák. Snad bych k tomu dodal, že:

a) dobrým kronikářem je pravděpodobně více ten, který ve své obci žije a může být v permanentním styku s občany. Ti o něm již vědí a často jsou to právě těmi, kteří mu přicházejí sdělit nejrůznější informace, upozornit ho na možné události a osoby, s nimi spjaté;

b) při předpokládaném vzdělání a dalším vzdělávání kronikáře mám rovněž za to, že snáze pracuje ten, který používá ke své práci počítač, e-mailovou poštu a internet; fotoaparát, k tomu tiskárnu s kopírováním a skenováním pro tisk vlastních podkladů či ke stahování textů a obrázků z internetových stránek;

c) pro využití v literatuře faktu – čili pro nastoupenou literární dráhu kronikáře tímto směrem (může se stát z něj publicista či dokonce romanopisec) je nezbytné mít všechna potřebná data archivována, stále aktualizována a kdykoliv k dispozici;

d) k takovým datům bezesporu patří:
● přesná jména (křestní i příjmení), životopisné údaje (narození či úmrtí) a další údaje, například o vzdělání, zaměstnání, veřejné činnosti, bibliografické údaje, atd. – neustále doplňované a aktualizované,
● významné události či historická data s přesnými časovými údaji, které se týkají obce, regionu či celé naší země, odkazy na další prameny k těmto datům;
● chronologie těchto událostí a dějů;
● seznamy organizací, podniků, škol, společenských aktivit včetně jmenných přehledů jejích funkcionářů (doba vzniku těchto subjektů je též důležitá) a k tomu soustavné doplňování údajů o jejich činnosti – každý subjekt má svou historii a svůj další vývoj;
● přesné popisy a charakteristiky míst, přesné ověřené názvy těchto míst, případně událostí, které jsou s nimi spojeny.

2. Využití pro literaturu faktu – ano, s takovouto výbavou lze uvažovat o zajímavých a přitažlivých námětech a o jejich literárním zpracování ve svébytném literárním žánru, kterým je tzv. literatura faktu. Nevím, zda bych měl nyní více hovořit o teorii tohoto žánru, o jeho představitelích, o jeho historii, či o vlastních zkušenostech, ty se ostatně promítají ve všem, o čem jsem byl požádán kolegou Janem Řehounkem, abych tady hovořil.

Snad především, co je to vůbec za literaturu? Literární věda a kritika dlouhá léta tuto literaturu opomíjela, posléze začala uvažovat nad jejím významem a smyslem v dnešním pojetí světa a jeho literatury, ale zejména o postavení člověka v něm. Také nakladatelé si nedělali v minulosti žádné problémy s jejím edičním vymezením, stejně tak knihkupci. Ale všichni svorně pochopili či poznali, že tuto dosud „nezařaditelnou či ztěží zařaditelnou“ literaturu čtenáři vyhledávají, volají po ní, více ji kupují, z komerčního hlediska zdaleka nepůsobí na přesycenost trhu jako knihy jiné, snad kromě dobrodružných a detektivek. Nu – v poslední době k vyhledávaným patří literatura populárně vědecká, žánr stručně označovaný jako sci-fi, literatura memoárová, životopisné romány o slavných lidech, knížky o celebritách.

Při jedné podobné besedě jsem si poznamenal tento – řekl bych – dost výstižný názor: Literatura faktu se tak trochu podobá beletrií, ale není beletrií. Může být napínavá jako detektivka, čtivá jako reportáž, objevují se v ní různorodá biografická a historická data, lidé s přesnými jmény a charakterizovanými životy. A přitom nejde o detektivku, ani o cestopis, ani o historický román. Čte se dobře, protože si nic nevymýšlí a skutečnosti vypráví zajímavým způsobem – zkoumá tyto skutečnosti, události, fakta i lidi z mnoha pohledů či úhlů, chcete-li.

K tomu lze dodat, že je opravdu položen větší důraz na fakticitu, zobrazení a popis, že je v této literatuře něco, co se blíží historickým románům, odborné a krásné literatuře, ale vždy jsou nutná kritéria pravdivosti. Její příběhy nejsou vymyšlené. Ale to vůbec neznamená, že jde o pouhý popis, racionalitu, absenci fantazie a citu. Vyprávění souvisí se sociálním, kulturním a společenským vývojem té doby (maně uvádím příklad autora, o němž by mohl být samostatný exkurz). Ano, jde o našeho českého zakladatele literatury faktu, po němž je také nazvána celostátní soutěž Miroslava Ivanova (10. 4. 1929 – 23. 12. 1999), letos před Velikonocemi tomu bude 80 let, kdy se narodil a letos před Vánocemi deset let, kdy nás opustil – byl prvním předsedou Klubu autorů literatury faktu.

V souvislosti sociálního, kulturního a společenského vývoje lze právě uvést příklad prací Miroslava Ivanova, ať již to byly jedny z prvních knížek, které mohly vyjít za totality – Lenin v Praze, nebo Tajemství „Rukopsů RKZ“, Důvěrná zpráva o K. H. Máchovi, Atentát na Reinharda Heydricha, Požár Národního divadla… A po listopadu 1989 Justiční vražda Milady Horákové, Zahrady života – o Boženě Němcové či sága o životě a smrti Jana Bati a jeho bratra Tomáše. Naposledy již posmrtně jsem zahlédl znovu vydání knihy s názvem A hořel snad i kámen – o lidické tragédii.

Ve všech těchto knihách podává autor svými jazykovými prostředky účinný obraz světa faktů, působí přitom na rozum, probouzí cit vzbuzuje emoce. Ty jazykové prostředky jsou u něj rozmanité – od informačního, vyprávěcího, popisného až k výkladovému postupu. Najdeme v té jeho literatuře texty vyhlášek, telegramů, záznamy rozhovorů, obraty z mluvené komunikace, vysvětlení odborných výrazů slovy kompetentních odborníků – s tím přece jako kronikáři pracujeme. Navíc – je to kladení si otázek, v nich pak určité fantastické úvahy, které mohou nejdříve autora a potom i čtenáře napadnout – a hledání na ně nejvýstižnější odpovědi. Prostudujme si na příkladu některých, jak autor prožívá příběhy svých hrdinů, protagonistů, jak je mnohdy sám tvůrcem takového příběhu, jestliže onu osobnost zasadí do dobových kontextů, oživí ji dobovými dokumenty, zpřítomní nám ji svým vyprávěním a učiní z ní pravdivý a většinou též strhující příběh. Nezanedbatelnými jsou životní styl, vědecká, technická a komunikační rovina, úloha dokumentu a využití informací ve vhodném místě.

(Z naší historie uveďme Ludvíka Součka (17. 5. 1926 – 26. 12. 1978), autor sci-fi a zabývajícího se záhadologií, překládal do češtiny předního autora tohoto oboru – významného švýcarského záhadologa Ericha von Dänikena (*1935) – jeho Vzpomínky na budoucnost a desítky dalších knih o vesmíru a jiných planetách.)

Někdo by řekl – mnohoplánovost, vynalézavá kompozice, působivá stylizace – ano to všechno charakterizuje literaturu faktu, o níž už bylo přece jen zveřejněno větší množství publikací. Sám Miroslav Ivanov vydal v roce 1990 knihu Nepravděpodobné příběhy aneb Jak jsem dělal literaturu faktu… Jaromír Adlt napsal též několik literárně vědních studií na toto téma. A pak bych nejraději vyjmenoval velké množství současných autorů, jejichž knížky znám anebo znám osobně přímo jejich autory: Stanislav Bártl, Jan Bauer, Jiří Bílek, Václav Pavel Borovička (snad nejplodnější autor), Ivan Brož, Ota Brůna, Roman Cílek – další velmi plodný autor literatury faktu, Zora Dvořáková, Jan Halada, Ivan M. Jedlička, Miroslav Kučera, Robert Kvaček, Miloslav Moulis, a jeho nedávno zemřelý bratr Vladimír, Karel Pacner, Tomáš Pasák, Jiří Pernes, Karel Richter, Miloslav Stingl, Otakar Špecinger, Dušan Tomášek, Pavel Toufar – to jsou namátkou (abecedně) vybraná jména autorů, s nimiž se většinou znám a scházím v Klubu autorů literatury faktu, kde je kolem 150 členů.

Snad bych měl asi představit s určitou pokorou i některé své knihy, které jsem sepsal a v nichž lze najít prvky této literatury. 1990: Na vlně 490 metrů, 1992: Rehabilitace ve Státní spořitelně, 1997: Generace 45, 2000: Osobnosti a osudy obce (medailony a životopisy), oceněná v soutěži M. Ivanova, 2002: Podbezdězský buditel, 2006: Co víme o smrti, 2007: Kdo byl a je kdo na Mělnicku, Kralupsku a Neratovicku, 2008: Almanach českých novinářů (jako šestá nominovaná ministerstvem, kultury ČR na Státní cenu za literaturu 2008), a internetových 24 pokračování Vzpomínek a svědectví pamětníka Pražského jara 1968 – k 40. výročí událostí.

3. Co tedy s takovou výbavou? Mám na mysli výbavu kronikáře, výbavu vaši, váš život, vaše zkušenosti, znalosti a sečtělost v literatuře faktu. Pokud jste ještě o tom neuvažovali, nechejte vše dozrát, všechno chce svůj čas. Vy, kteří jste se již pustili na tu cestu – zpočátku publicistickou, v regionálních či celostátních médiích, máte už předpoklady pustit se do většího komponovaného díla. Svolavatel tradičních již kronikářských setkání Jan Řehounek, pomalu šedesátník (*18. 5. 1950) je živým příkladem takového autora – od regionálního novináře až po knihy, z nichž Osudové okamžiky získaly hlavní cenu v regionální soutěži M. Ivanova, a jeho nejnovější knížka Zanechali tady stopu, která je příkladnou ukázkou medailonů, z nichž je sestavena knížka o jednom regionu. Ten Vám poví rovněž své.

Jsem ochoten k odpovědím na Vaše dotazy. Případně budou jistě zajímavé i Vaše zkušenosti a poznatky. Všichni se neustále učíme a jsme neustále zvědaví.

Miroslav Sígl (*25. 1926), více na www: miroslav.sigl.cz